Tak mám koně. Ne akvarijní rybičku, ne želvu, kočku nebo psíka. Já, městské dítě, mám koně. Nikdy jsem to neplánovala, ani po tom popravdě netoužila, i když mě svět koní fascinuje a mám ho ráda. Ale mít koně svého? To mě zkrátka v mých životních kulisách nikdy nenapadlo. Život to ale občas všechno tak nějak převrátí a zamíchá a připraví...
Ach, jak často se trápíme nenaplněnými očekáváními, která klademe na druhé! O co by byl náš život jednodušší, kdybychom zvládli utišit vlastní mysl a zbavili ji předpokladů a nároků, jak má svět vypadat, jak mají druzí konat a jak má být náš vlastní život žit. A my se jako akrobatičtí jezdci každý den snažíme ty splašené koně našich myšlenek...
Často se zatajeným dechem čtu na sociálních sítích vaše příběhy. Příběhy o hledání a nalézání, o triumfálních vítězstvích, o odvaze a překonávání sebe sama či nepřízně osudu, příběhy se šťastným koncem. Prosím vás, má milá komunito, pište je dál. Dáváte jimi naději nám ostatním, kteří stojíme někde uprostřed našich vlastních bojů, o kterých často...
Málem jsem umřela. Když jsem ztratila vědomí ve vaně plné vody, když mi znenadání mé srdce chtělo přestat tlouct, když jsem prvně slyšela z úst lékařů o nevyléčitelné poruše autoimunity a pak o pár let později, když jsem spatřila stín bezradnosti v očích mé paní doktorky po další neúspěšné léčbě. Říká se, že dotknout se druhého břehu nás navždycky...