Když se rozhodneme...

Málem jsem umřela. Když jsem ztratila vědomí ve vaně plné vody, když mi znenadání mé srdce chtělo přestat tlouct, když jsem prvně slyšela z úst lékařů o nevyléčitelné poruše autoimunity a pak o pár let později, když jsem spatřila stín bezradnosti v očích mé paní doktorky po další neúspěšné léčbě. Říká se, že dotknout se druhého břehu nás navždycky změní. Já myslím, že nás to navíc trochu izoluje a uvrhne určitou část našeho bytí do osamělosti a nesdělitelnosti. Už nikdy nemůžete žít jako dřív. Jednoduše hmatatelně pocítíte konečnost své existence. Vědomí něčeho takového mění optiku pohledu na svět. Jako byste věděli něco, co má zůstat člověku skryto, aby mohl v klidu naplnit svůj osud. 

Nejsem výjimečná. Jsem obyčejná žena, kterou potkaly neobyčejné zážitky. Jsem žena, která není viděna a slyšena, protože má pocit, že by zůstal v očích druhých její pohled na svět nepochopený. Možná by byl považován za podivný, pokřivený, odtržený od běžné reality. Možná už ten pocit máte, když čtete tyto řádky. Pokud se vaše tělo porouchá, začnete navíc cítit jistou nedostatečnost a začnete se hlídat, aby ji na vás ostatní nezpozorovali, aby to nebylo poznat. Ale ono to poznat zkrátka často je. Ta nemoc je vaší součástí a má na vás vliv, nemůže nemít. Ale to nechcete vidět, a tak začnete redukovat kontakty s druhými. Méně kontaktů pro vás znamená domnělé bezpečí, protože méně kontaktů je také méně příležitostí pro druhé spatřit tuto vaši nedostatečnost, kterou se trápíte. A to vás vrhá do hlubší a hlubší tichosti a neviditelnosti.

Snažím se pochopit svou druhou šanci. Dostala jsem čas navíc. Věřte, že v momentu odcházení nemáme ani v nejmenším možnost volby. Je to jako veliká ruka, která nás jako hadrovou panenku zachytí, zvrátí chod událostí a vrátí (nebo nevrátí) nás zpátky do života. A já jsem tady, vržena užasle zpátky, a svůj čas navíc se snažím pochopit a zasloužit. Bez návodu, bez příručky, bez manuálu. Když se ráno probudím, nezapomenu poděkovat, ať se děje, co se děje. Už vím, že každé probuzené ráno je hodno naší vděčnosti. Každé ráno je nadějí pokračování našeho příběhu, který je v našich rukách, který teprve napíšeme.

Má nemoc bolí. Bolest je součástí mého života. Ve fázi zdraví zažívám doslova požehnané dny a šťastná rána, která jsou takřka bezbolestná. Ve fázi nemoci mě bolí každý pohyb. Vylézt ráno z postele a postavit tělo na nohy je opravdová zkouška vůle a zároveň připomínka toho, že nevyhrávám, že to byla jen iluze, že nemoc nezmizela, je tady pořád se mnou, jen chvílemi utichne. Někdy je bolest snesitelná, ale už jsem zažila i bolest, ze které jsem omdlévala. Ne, nechci, abyste si mysleli, že jsem statečná. Nejsem. Nikdy bych si to nevybrala. A nejsem ani bojovnice. S bolestí nebojuju. Pochopila jsem totiž, že bojovat s ní nikam nevede. Jen to připravuje člověka o síly. Pochopila jsem, že se jí musím vzdát. A odevzdat. To chce mnohem více odvahy než zatnout zuby a vzpouzet se. Učí mě to, že když něco nemůžeme ovlivnit, je lepší nechat to přijít a vzdát se tomu. Zůstat bdělými a učit se z toho. Hlavně o sobě. Můj život je mi velkým učitelem, tím největším. Není to snadná cesta. Ale která je vlastně snadná? Tahle je moje. Nemá smysl trápit se tím, jaká by být mohla a proč není. Prostě tohle jsou mé rozdané karty. A navzdory překážkám je to krásná dobrodružná cesta plná úžasných spolucestujících.

Nejsem slabá žena ani oběť okolností, osudu nebo vůle druhých. Vybrala jsem si, že to je vlastně hezký život. Můžeme si vždycky za všech okolností zvolit. O možnost volby nás nikdo a nic nemůže připravit. Okolnosti jsou různé, kříže, které neseme na ramenou, také. Řadu z toho neovlivníme. Ale máme možnost volby, jak si ten kříž vymalujeme. Nicméně nenechte se mýlit. Mám samozřejmě své slabé chvilky, kdy se lituju, kdy mě strach až dusí, kdy se zlobím na svět a na všechny okolo, kdy chci znát odpovědi, kdy se dojímám u reklam nebo brečím do polštáře. Ale to jsou jen střípky toho celého, jsou známkou toho, že jsem jenom člověk. Takové chilli papričky, které tomu všemu dávají štiplavý říz. Pořád je tu totiž ta velká část mě, která se raduje, prožívá lásku, vděčnost, chce si užívat života a také to dělá, zažívá naplnění a nakonec přiznává smysluplnost všemu, co mě v životě potkalo. Někdo tam nahoře možná prostě chtěl, aby můj příběh nebyl nudný a byl koukatelný. Tak tam vložil pár zápletek navíc, trochu toho dramatu, napětí a celému tomu přidal tragikomický tón s příměsí romantiky a černého humoru. Ano, jsem bezesporu křehká. Ale nejsem slabá. Jsem lvice v nejlepších letech, která má sice z lecčehos v životě vylámané zuby a možná kulhá na jednu nohu, ale je to lvice – ta na dně nikdy dlouho nezůstane. Dostala jsem čas navíc, nepromarním ho lítostí nad sebou.

Opravdu si myslím, že mnohé v našem životě je věcí síly našeho rozhodnutí a toho, jestli v nás druzí věří. Když jsem byla malá, vynesla nade mnou jedna soudružka učitelka konečný soud. Řekla mým rodičům, že pořád neumím číst, i když ostatní děti už čtou, a ať se připraví na to, že sotva dokončím základní školu. Šlo o dyslexii, toho času byla ještě neobjevená. Moji rodiče soudružce učitelce neuvěřili, věřili ve mě. Ještě dneska se mi vybavuje věta, která mi běžela hlavou při dalším jejím pohrdavém pohledu na mě. Tehdy ve mně všechno křičelo: "Ne, ne, ne! Však já vám všem ještě ukážu!". Tehdy jsem se pevně rozhodla. Když se rozhodneme, tvoří se tím momentem před námi cesta, kterou můžeme jít. Netvrdím, že je snadná nebo správná, ale je to cesta. A cesty přece vždycky někam vedou. Vystudovala jsem vysokou školu s červeným diplomem a jedním z mých oborů byl český jazyk a literatura. Dyslexie samozřejmě nezmizela, studium mě stálo hodně síly, času a disciplíny. Nebyl to žádný veselý studentský život. Musela jsem přečíst desítky odborných knih a beletrie. Určitě si umíte představit, jaká radost to musela být pro dyslektika, který motal písmenka jedno přes druhé… Strašně jsem se za to styděla a nikdo to o mně nevěděl. 

Těžko říct, jestli to bylo celé nutné. Možná jsem si to literární univerzitní utrpení mohla odpustit. Ale co můžu s jistotou říct, dalo mi to na okamžik nezdolnou víru v sebe, protože jsem dokázala něco, co bylo v očích mých i zbytku světa jen těžko zvládnutelné. Dalo mi to víru, že v životě můžeme zvládnout opravdu cokoli. To je krása síly našich rozhodnutí a víry v nás alespoň od jediného člověka. Ten je tam potřebný proto, aby nás mohly jeho ruce přidržet a podepřít ve chvilkách našich vlastních pochybností o sobě samých.

S nemocí jsem se také rozhodla. Přijala jsem ji do svého života, je mou součástí. Nedovolím jí ale, aby mě připravila o mé radosti, neřesti, o potěšení z objevování, o mé báječné přátele, o moje vděčná rána. A jednoho dne se stal zázrak. Z mé bolesti vzešlo přece jen něco hmatatelného a dobrého. Začala jsem malovat na plátno. Když bolest nemůžu zdolat, můžu od ní odpoutat pozornost. Když držím štětec v ruce, jsem v jiném světě, jsem svobodná, vznáším se někde nad tím vším a hodiny a hodiny tiše maluju. Přála jsem si sílu nekonečné bolesti přetavit v sílu bezbřehé naděje. A představte si to… Obrazy šly do dražby. A vydražily se. A celý výtěžek pak pomohl rodinám s dětičkami s postižením. Kruh se uzavřel a mé srdce je naplněné radostí. Pokud může být bolest smysluplná, pak ta má svou smysluplnost nelezla.

Věřím, že to, co má na konci našich dní opravdu smysl, je, jak moc jsme se dokázali radovat navzdory kartám, které nám osud rozdal, jak moc jsme milovali bez výhrad a snahy druhé měnit, jak moc jsme byli odvážní žít podle své pravdy navzdory strachu, kolik radosti jsme rozdali, kolik soucitu jsme projevili, jak jsme byli čestní. Mám hezký život. Mám báječnou rodinu (ne dokonalou, ale i v tom je její krása) plnou jedinečných bytostí. Moji přátelé, moji známí, moji kolemjdoucí, všechny mé lásky (minulé i budoucí) a všechna má setkání (tichá i ta výmluvná)… Ti všichni jsou také má rodina, patří do mého života. Jsou to zcela konkrétní úžasní jednotlivci se svými vlastními výjimečnými příběhy. Víme pramálo o bojích, které v sobě druzí každý den svádějí. Vidíme jen titěrný kousíček jejich reality. A v té vzájemné nepoznanosti si připadáme sami a nepochopení. Ale to je jen iluze. Všichni jsme stejní. Jsme bytosti milované a milující. A vůbec nepotřebujeme někoho, kdo nás beze zbytku doplní. Potřebujeme pouze někoho, kdo nás beze zbytku přijme. 

Mnohé z těch půvabných duší mého života nejsou viděné a slyšené stejně jako já. Ale já o nich vím, rozeznávám jejich jedinečnou melodii a jsou mi inspirací, podporou, podanou rukou, prostým úsměvem na rtech, radostí ze sdílení, výzvou nebo životní lekcí. Jsou mi učiteli jako život sám. Vstoupili do mého příběhu a jsou v něm vítáni. A já každý den nacházím odvahu znovu vstát, poděkovat za nové ráno a se zvědavostí se vrhám psát pokračování našich dalších společných dobrodružství. Děkuji vám, že mě nelitujete, že ve mě věříte, že jste součástí mé cesty, že jsem vámi viděna a slyšena … a přijímána. Vy všichni jste pro mě jedním z důvodů, proč se ráno přinutit vstát. Čím více důvodů, tím větší síla mě přes má rána přenese. Zajímáte mě, vaše příběhy jsou důležité. Vy jste důležití. Tvoříme rytmus našeho společného srdce. Jací jsme, takovým se stává náš svět. Je odrazem nás samotných. Pro mě je to právě díky vám krásné místo. Také se rozhodněte. Zkuste pro radost a sílu, ne pro starost a bezmoc. Když jsem zvládla já vystudovat češtinu, odjet do ciziny a vytvořit si tam nový život, vést tým a přitom běhat na infúze, naučit se malovat obrazy, pokud tohle zvládla lvice s vylámanými zuby, co teprve můžete dokázat vy, mé milé překrásné zářivé lvice a šaramantní lvi plní síly. Když vy se pro něco rozhodnete, dokážete skutečné zázraky.