Příběh bez (šťastného) konce

Často se zatajeným dechem čtu na sociálních sítích vaše příběhy. Příběhy o hledání a nalézání, o triumfálních vítězstvích, o odvaze a překonávání sebe sama či nepřízně osudu, příběhy se šťastným koncem. Prosím vás, má milá komunito, pište je dál. Dáváte jimi naději nám ostatním, kteří stojíme někde uprostřed našich vlastních bojů, o kterých často ani naši nejbližší nemají tušení. Potřebujeme vidět příběhy se šťastnými konci, abychom si v časech vlastních pochybností připomínali, že nejsou jen pohádkou nebo naivní nadějí, že jsou skutečné, že existují a dějí se lidem z masa a kostí, jako jste vy. Že dobré konce JSOU zkrátka MOŽNÉ, a tak se mohou přihodit i nám ostatním. Děkuji vám všem za tyto vaše každodenní inspirace a energii, kterou mi tím vléváte do žil, navzdory (často oprávněným) kritikám o škodlivosti sociálních sítí a jejich malování světa narůžovo. Mě vaše příběhy hřejí na duši.

Chtěla jsem se s vámi také podělit o svůj příběh. Ale čekala jsem, chtěla jsem pro vás mít šťastné vyústění. Čekala jsem na moment, kdy budu mít návod, jak překonat těžké chvíle, něco poučného, inspirujícího, kdy budu hodna stanout na pomyslném Olympu vás silných a moudrých, kteří jste došli zdárně do cíle a spolu s tím zažili jakési osvícení.

Obávám se ale, že nic takového pro vás nemám. Můj příběh není příběh se šťastným koncem, protože ke svému konci zcela jistě ještě nedospěl. Je někde uprostřed. Nebo možná ve své druhé polovině nebo kousek od cíle, kdo ví… Má ale svůj šťastný dnešek. A o ten se s vámi chci podělit. Koneckonců nikdy nevíme, co zítřek přinese. Možná, že právě tady a teď žijeme ty nejhezčí chvíle svého života navzdory složitostem, které jsou jeho součástí.

A v čem že je můj dnešek šťastný? Já jsem dneska po šesti měsících pokořila na svém cyklotachometru metu dvou tisíc ujetých kilometrů. Vím, že pohledem cyklistických matadorů, které s obdivem a velikým respektem sleduji, je to něco, co oni hravě pokoří možná už za dva týdny. Pro mě je to ale něco neuvěřitelného a chci si to sem uložit jako do své alternativní paměti, abych na to nezapomněla. Člověk totiž rád zapomíná a rádi považujeme i to úžasné a výjimečné za běžné. Porovnáváme se s druhými, ačkoli o sobě navzájem víme jen pramálo, a snižujeme v očích nás samých své vlastní kroky vpřed. Buď je máme za moc malé, moc pomalé, ne dost rázné, ne dost… Nechci na tento den zapomenout. Minimálně v očích mých (a pravděpodobně i v očích tradiční medicíny) je něčím neuvěřitelným. Chci mít místo, kde tento moment bude zvěčněný, kde si budu moci vždycky připomenout, že to nebyl sen, že to bylo něco hmatatelného, něco, co se opravdu stalo, aniž by to bylo mým cílem. Chci si v časech těžkých, které mě zcela jistě ještě čekají, připomenout, jak nezdolná je lidská vůle, jak jsme jako lidé houževnatí, jaká v nás dřímá nezlomná síla, v každém z nás bez výjimky. Chci si tím připomínat, že i malé krůčky, titěrné, mohou otočit celým naším světem. Chci z tohoto svého malého velkého dne, který se pomalu stává vzpomínkou, čerpat sílu v časech zlých.

Na začátku nebylo mým cílem zdolat jakoukoli metu jízdou na kole. Když jsem se v polovině dubna s bolestí, slabostí v nohách, s modřinami po kanylách a s žaludkem na vodě po každodenní spolknuté hrsti léků dobelhala do sklepa ke kolu, vynulovala tachometr a s nejistotou vyjela na svou první jízdu, vůbec jsem netušila, že se z toho stane pravidelnost, která mi bude pomáhat navracet se do života a nacházet cestu zpátky k sobě. Že se stane radostným momentem mých dnů a únikem od dennodenních bojů. Nevěřila bych, kdyby mi někdo tehdy řekl, že ujedu tisíc kilometrů, natož dva. Tehdejší optikou by to bylo zhola nemožné. A přesto se dneska na tachometru mého kola objevilo nenápadné: Total 2000 km. A mně v té chvíli přeběhl úsměv po tváři a uvnitř sebe jsem pocítila jen prostou vděčnost za to, že jsem tady a teď, že tento moment můžu žít. S těmito dvěma tisíci kilometry budu mít spojený dnešní pohled na mou milovanou Vltavu v podzimním kabátě s vůní kaštanů. Čemu všemu se už ona stala svědkem! A nikdy neuhnula svým pohledem, vždycky tu byla a její vody mi připomínaly v každém okamžiku, v každém stavu mého bytí, že mé "tady a teď" není mým "tady a teď" NAVŽDY. Že každá chvíle jednou pomine bez ohledu na kvalitu, kterou jí přisuzujeme. Každé naše tady a teď je pomíjivé. Nikdy na tuhle chvíli nechci zapomenout. Malou chvíli, která brzy pomine, ale která v sobě nese krásu neochvějného klidu, hluboké pokory a vděčnosti za tyto dny, kdy v sobě cítím energii, chuť do života a do všech výzev, které přinese, kdy mám síly na rozdávání, kdy vím, že dokážu svou myslí, svým vědomým rozhodnutím překonat leckteré limity a překážky, které si často sama stavím do cesty. Teď to cítím téměř hmatatelně v každé buňce svého těla, v každém zákoutí své mysli - Ne, já nejsem oběť! To já mám moc tvořit si svůj svět bez ohledu na to, co mě potká.

Tehdy jsem ale nic z toho nevěděla, tehdy jsem jen toužila cítit jarní vítr ve tváři, jako když jsem byla malá a jezdívala jsem na kole z kopce bez držení s rukama rozpřaženýma jako pták. Jako dítě jsem na tom kopci věřila, že létám. Potřebovala jsem i tehdy, toho dubnového rána, létat, pocítit stejnou svobodu mysli, dojet k mé milované Vltavě a vidět její vody plynout, chtěla jsem na chvilku namísto nemocniční dezinfekce ucítit vůni jara, vůni přírody oživlé po zimním spánku. Možná jsem věřila, že spolu s ní ožiju taky. První cesta na kole… Byla objevná, ale byl to boj. Boj se sebou, s limity těla, ale hlavně své mysli. Ujela jsem sotva pár desítek metrů, každou chvíli jsem zastavovala a lapala po dechu, ptala se sama sebe, jestli zvládnu jet dál nebo je čas to vzdát a zavolat si pro odvoz. Ještě kousek a uvidím, další kousek, ještě třikrát šlápnu do pedálů a rozhodnu se, raz-dva-tři, až na rohu téhle ulice, až u tamtoho stromu, až u toho plotu… Nakonec jsem dojela s pocitem hrdosti až domů a pak na pokraji vyčerpání dlouhé hodiny spala. Jako bych zapomněla, jak se jezdí na kole. Ale i když měl ten zážitek pramálo společného s potěšením, cítila jsem tehdy záchvěv štěstí. Věděla jsem, že je to začátek něčeho důležitého, i když jsem přesně nevěděla čeho, a ani ve snu by mě ten den nenapadlo, jak dlouhá a klikatá cesta se mi právě otevírá. Myslím, že kdybychom znali dopředu všechny nástrahy našich cest, patrně bychom se na ně ani nevydali. Z dobrého důvodu jsou nám všechny jejich ostré zatáčky i jejich vyústění skrytá. Život ví lépe než my, že cesta je cíl. Dnes už vím, že jsem ten první den dokázala něco, co se zdálo nezvládnutelné. Překonat strach, bariéru ve své hlavě. Co je a co není možné. A to věčné "Co když…"! Co když se mi udělá špatně, co když to neujedu, co když si tím ublížím, co když nebudu mít sílu vrátit se zpátky, co když omdlím, co když mají pravdu, co když na to opravdu nemám, co když umřu… Ale v nitru jsem cítila, co chci, co potřebuju. Ten slabý hlásek uvnitř mi to říkal. Chtěla jsem se osvobodit od nálepky "Ne-moc" a přelepit ji nálepkou "Moc". "Máš moc to změnit...", šeptal slaboučký hlásek, který byl překřikovaný hlasitým "Ne-moc-ná!", "Slabá!", "Chudinko!", "Musíš...", "Nesmíš"…

Od té nuly na tachometru do dnešního dne to bylo o chvílích naplnění i utrpení. Úleva, která přicházela stále častěji a častěji, byla prokládána sebelítostí, nadějí, přemlouváním se, bolestivým cvičením, meditací, vztekáním se, rezignací, hledáním laskavosti k sobě samé, vzdáváním se, překonáváním se, fňukáním, čtením moudrých knih, pocitem nesmyslnosti a bezvýchodnosti, studiem, smíchem s přáteli, smutněním, objímáním koní, pocitem zbytečnosti, malováním,… Snad vším, co vás napadne. A spolu s tím jsem postupně na kole dokázala ujet stále delší trasy a víc a víc si jízdu užívat. Šlo to pomaloučku, snad metr po metru. Ale nakonec se z jízdy na kole stal osvobozující zážitek s úsměvem na rtech, který už si nežádal ani tolik přestávek jako na začátku. Jejich počet se ustálil na třech a staly se zároveň spočinutím na místech, která mám tolik ráda.

Ujeté kilometry narůstaly a já plula na vlně toho opojení, až bylo nakonec potřeba najít si svou zátěžovou mez, která bude pořád ještě prospívat, ale neuškodí. V euforické snaze dokázat si, co všechno zvládnu, jsem jednou ujela naráz přes 50 kilometrů. Zastavila mě až bouřka, která mě svou silou a impozantností vytrhla z této bláznivé snahy neustále překonávat sebe sama a křečovitě se přesvědčovat o svém zdraví. Letní bouřka se vším všudy. Bylo opravdu ohromující něco takového zažít. Blesky a hrozivý vítr, průtrže mračen, rozvodněná Vltava, proudy vody stékající po mém těle a má hluboká pokora před takovou mocí přírody. Domů jsem dojela zdecimovaná, promočená na kost a se svalovou horečkou. Pochopila jsem, že tohle už radost není. Tohle bylo ničení se. Myslím, že pravou míru věcí s jistotou nacházíme, když překračujeme hranice. Na jednu i na druhou stranu. Tak najdeme pro nás tu nejlepší možnou míru. Já jsem se nakonec ustálila na 18 až 20 kilometrech jízdy. Mám svou trasu a znám každý její kamínek. Ale o tom někdy příště. Trasa kratší je taky fajn, jen mi nepřináší takovou dávku endorfinů, jakou mám ráda. A ujetých více než 20 kilometrů sice pořád uvolňuje mou mysl, ale tělu to škodí a přetěžuje ho. A to nesmím dopustit, protože mé tělo je křehká nádoba a musím se smířit s tím, že zkrátka vždycky bude. Proto potřebuje, abych opatrně balancovala mezi disciplínou, laskavým nasloucháním jeho potřebám a překonáváním limitů své mysli. Pořád se to učím.

Ne, můj příběh nemá zatím šťastný konec. Ještě ne. Věřím, že přijde okamžik, kdy s vámi budu moci svůj šťastný konec sdílet. A spolu s ním přijde možná nějaké životní moudro. Teď ale ještě ne. Dneska s vámi sdílím jen tento svůj šťastný den o dvou tisících kilometrech. Je to jeden z těch dnů, které se nečekaně stávají půvabným vyústěním našich malých krůčků na cestě vpřed. Naše příběhy za šťastnými konci mají přes všechna úskalí své malé šťastné dny. Věřím, že i ty stojí za naše vědomé prožití a radost. A za sdílení...